Tak jsem tu s další částí mé povídky. Hodně jsem se rozepsala, tak je docela dlouhá oproti té předešlé. Doufám, že se Vám bude líbít a budu ráda za komenty:)
5.
TRÉNINK
Ráno v půl šesté mě táta vzbudil. Rozespale jsem si sedla na postel a táta šel dělat snídani. Po chvíli jsem vstala, udělala jsem si hygienu a oblíkla jsem se. Pak jsem se šla nasnídat. Chvilku jsme oba mlčeli a snídali. Panovala napjatá situace. Tátovi se honilo hlavou, jak jsem se rozhodla a já stále o tom přemýšlela, co jsem se to dověděla. Pak taťka promluvil do ticha.
,,Tak, jak ses vyspala?''
zeptal se a podíval se na mě.
,,Jo, šlo to. A jak ty?'' a polkla jsem poslední sousto chleba.
,,Dalo se to. Asi víš, na co se tě chci zeptat, viď?'' šel rovnou k věci. Bylo mi to jasné. A já se i rozhodla.
,,Vím a i když nevím nevím do čeho pořádně jdu, ale přijímám to.'' usmála jsem se na něho. Táta jen kývl hlavou na souhlas. Ani nemusel nic říkat, protože v jeho očích jsem poznala, jak je šťastný a zároveň i pyšný.
,,To jsem rád. Za chvilku vyrazíme na jedno místo. O tom místě nesmíš nikomu říci.'' řekl mi a začal sklízet ze stolu. Hned jsem mu šla pomoci.
,,Neboj, budu jako hrob.'' přísahala jsem mu.
,,Než, ale půjdeme, chci ti něco ještě dát.'' řekl mi, když jsme udělali spolu nádobí. Pak odešel do svého pokoje. Já čekala v kuchyni a přemýšlela, jaký překvapení mě zase čeká. Po chvilkce přišel a v ruce nesl hadr a v něm něco zabaleného. ,,Tady máš dodatečně dárek k narozeninám.'' a dával mi ten hadr. Když jsem si ho vzala do ruky, tak jsem zjistila, že je v něm něco těžkého. Málem jsem i já spadla na zem. Naštěstí se mi jen podlomila kolena. Radši jsem si sedla ke stolu a dárek jsem položila na stůl.
,,Co v něm je tati?'' zeptala jsem se ho. Táta se jen usmál, ale nic neříkal. Tak jsem pomalu začala rozbalovat dárek. Hezky pomalu. Když jsem to rozbalila, tak v tom hadru byl meč. Krásný, modrý, lesklý meč. ,,T…tati, to je meč.'' nic jiného jsem ze sebe nedokázala vydat, jak jsem byla překvapená.
,,Je už starý, ale snažil jsem ho vyčistit, aby vypadal jako nový. A ještě jedna věc, obyčejní lidé říkají meč, ale opravdu se jmenuje katana.'' poučil mě táta.
,,Jasně, je opravdu moc krásná.'' pořád jsem překvapeně dívala na katanu.
,,To jsem moc rád, ale teď by jsme měli už jít. Musíš se naučit s tou katanou zacházet.'' řekl a já souhlasila. Hlavně jsem se musela naučit držet katanu v rukou. Byla docela těžká. Šla jsem se převlíci.
Než jsme vyrazili, tak mi chtěl táta v baťohu vzít katanu, ale s tím jsem nesouhlasila a nakonec teda táta souhlasil a dal mi baťoh s katanou. Bylo to dosti těžké. Ještě těžší než obyčejný nákup. Naštěstí se nešlo moc daleko. Šli jsme do stejné tělocvičny, kde jsme minulý večer hráli fotbal.
Ale tentokrát jsme šli jiným směrem než do tělocvičny. Došli jsme do jedné bývalé učebny. Na podlaze byl otevřen poklop. Šli jsme tím poklopem dolů. Dole mě čekalo další překvapení. Byl tam velký prostor.
,,Od včerejška na mě čeká jen samé překvapení.'' jen řeknu a dívám se na ten prostor s úžasem.
,,Tuhle místnost kdysi vybudoval Uharara Kisuke a Yoruichi Shinouin.'' vysvětlil mi, kdo to vytvořil Ty jména mi něco říkala, ale nemohla jsemsi vzpomenout, odkud je znám.
,,To je ten potrhlý chlápek, co vlastní ten obchod s těma pitomostma?'' podívala jsem se na tátu.
,,Jo přesně on.'' potvrdil to.
,,Tenhle trhlý chlap tohle udělal?'' stále jsem tomu nemohla uvěřit. Táta se jen začal smát. Pomalu se začali přicházet ostatní. Byli tu všichni co byli na tom fotbale.
,,Jane, taky si nakonec šla do toho?'' přivítala mě Orihime.
,,Orihime, jasně že, ale překvapuje mě, že i ty.'' a usmála jsem se a objali jsme se. Pak mě i objala Rangiku s Rukiou i Orihime, což nás překvapilo, protože jsme se ještě tak neznaly. Ale ty dvě i pak objaly Eve s Violet. Ty dvě tomu taky nerozumněly. Rangiku nám to pak vysvětlila slovy, že když jsme jeden tým, tak jsme i přátelé a přátelé se takhle vítají. Jen jsme se úsmály.
,,Nečekal bych, že ty půješ do toho!'' ozvalo se zamnou. Otočila jsem se a byl to Renji. Z toho jsem teda radost neměla.
,,Víš, nechtěla jsem ti udělat radost!'' odpověděla jsem mu ironicky. Renji se jen ušklíbl. Když jsme tam byli všichni, tak se objevil Uharara.
,,Vítej te. Jsem rád, že jste se tu sešli všichni. Už víte o co jde, tak vás nebudu zdržovat. Tady se budete učit bojovat s vašimi katany. Jako váš učitel budu já Uharara Kisuke nebo tady pan Johnnatan Mannig. Tak hodně štěstí, dneska vás bude trénovat Johnnatan.'' představil se nám Kisuke, uklonil se nám jak nějaký šašek a byl pryč.
Táta se pak po nás všech podíval. A my jsme se dívali po tátovi mém. Byla jsem zvědavá s jakým proslovem na nás taťka bude mluvit.
,,Tak vítej te tu. Jsem rád, že jste tu všichni. Bude to nejen těžké, ale i náročné. Jen jednu věc, teda dvě věci, vám chci říci. Jedna je, že když vám to nepůjde, nevzdávejte to. Pomáhejte si navzájem, jako jeden tým, jako jeden celek. A druhý tykejte mi.'' řekl nám můj táta. Byl u toho vážný, jako včera večer. ,,A teď se rozdělíte do dvojic a budete trénovat boj s vaší katanou. Musíte opatrně, aby jste tomu druhému neublížili. Hlavně se spíš teď soustřeďte, aby jste svoji katanu udrželi v ruce a dokázali držet balanc. To je hlavní základ. Ty dvojice co jste si udělali, tak se po dvaceti minutách vystřídáte, aby byl každý s každým a mohl tak poznat víc svého partnera, kolegu, přítele. Ještě jedna důležitá věc. Musítě držet při sobě, být za dobře. Krýt si i navzájem záda. Spolupracovat spolu.
A teď se do toho pusťte.'' řekl nám táta. Já byla s Orihime. Obě jsme se snažily udržet bilanc. Občas jsme jedna z nás spadly, ale hned jsme se postavily na nohy a pokračovaly. I navzájem jsme si pomáhaly. Někdy jsme spadly tak, že to bylo k smíchu, ale ani jedna jsme se nesmály. Braly jsme to velmi vážně. Ani jedna z nás nevěděla co nás může potkat a ani jak jsou ty příšery seilné. Po dvaceti minutách jsme se vyměnily. Orihime čekala na místě na svého partnera a já šla k někomu. Šla jsem k Violet. Obě jsme se pozdravily a usmály jsme se. Pak jsme zase začaly trénovat. Okolo poledne přišla mamka Renjiho s jídlem. Všichni jsme skončili na chvíli s tréninkem a šli se najíst.
,,Musím říci, že jste fakt dobří. Je vidět, že to berete vážně a snažíte se. Někdo to umí líp někdo zase hůř, ale to se časem naučíte všichni.'' pochválil nás Johnnatan při jídle. Po jídle všechno odnesla Renjiho máma a my si na chvilku odpočinuli, protože jsme byli plní od jídla. Pak jsme zase začali trénovat. Tentokrát jsem byla ve dvojici s Renjim. Oba jsme věděli, že na to dojde. Ani jeden radši nic neříkal a začali jsme. Jak já, tak i Renji jsme používali maličko víc síli, ale zase ne tak hodně, abychom si
neublížili. Po chvíli Johnnatan nám řekl, abychom i použili své tělo, jako pomocníka v boji, ale ne tak hrubě a silně, abychom si něco neudělali.
Já i Renji jsme používali nohy, ale ,abychom tomu druhému vykopli katanu z ruky. Ani jednomu se to nedařilo, protože ten druhý vždy dobře se tomu vyhnul. Také se i stalo, že jeden z nás ztratil rovnováhu a spadl na zem. Ale hned se postavil na nohy a pokračovali jsme. Jenže pak se to stalo. Za mými zády trénoval Hisagi a Toushiro. Hisagi podrazil Toushirovi nohy a ten spadl, jenže jak se snažil se udržet na nohou, tak se za potacel a při dopadnu vrazil do mě. Já neudržela rovnováhu a spadla jsem taky, ale směrem dopředu. Renji se zrovna chystal mi vykoupnout katanu, jenže při mém pádu trefil mou tvář. Což Renjiho trochu vyděsilo, ale nedal nic najevo. Hisagi, Toushiro i Renji se kolem mě sedli a jeden přes druhého říkali, jestli jsem v pohodě. Rukou jsem si držela obličej. Bolelo to, ale nedala jsem žádnou bolest najevo. Sedla jsem si aspoň.
,,Jsem v pohodě.'' řekla jsem všem a usmála jsem se.
,,Moc se ti omlouvám.'' omluvil se Hisagi.
,,Já taky se ti omlouvám.'' přidal se Toushiro. To už i přišel táta a ostatní taky přišli.
,,Co se tu děje?'' zeptal se táta. Já jsem chtěla říci, že nic, ale Hisagi a Toushiro mu to hned vysvětlili.
,,Jsem OK, nic mi není.'' hned jsem řekla.
,,Měla by sis na to něco dát, nebo budeš mít monokl.'' řekl hned táta.
,,Ten budu mít stejně, takže ledovat můžu až večer.'' nesouhlasila jsem. Táta věděl, že mě nepřemluví, abych jsem si odpočinula, tak jenom řekl, ať pokračujeme, ale ať jsme opatrní. Pak jsme trénovali ve dvojících až do pěti do večera, jen s malou přestávkou okolo třetí hodiny. Pak jsme trénoviště uklidili, rozloučili jsme se a každý šel domů. Renji šel s námi. Ani jeden jsme nic neřekli a táta, taky radši mlčel.
Doma šel táta dělat večeři a já jsem šla do vany. Když jsem vylezla z vany, tak jsem se podívala do zrcadla. Viděla jsem, jak mi na levé tváři se dělají barevné skvrny. Říkala jsem si, jak to jen mamče vysvětlim, ale pak jsem si řekla, že si tím teď hlavu lámat nebudu. Vylezla jsem z koupelny a šla s taťkou večeřet. Při večeři jsme si povídali o tom tréninku. Já byla spokojená i táta byl spokojen. Po večeři mě táta poslal se dívat na telku, že to nádobí udělá sám. Že prý potřebuju odpočinek po dnešku. Tak jsem tak udělala. Když jsem ležela na gauči, tak na mě přilítl plátek masa. Vzala jsem ho do ruky a podívala se na tátu.
,,Na tu tvář, ať to nemáš tak barevné.'' vysvětlil mi.
,,Stejně to nepomůže, ale i tak dík.'' pak jsem se dívala na telku s plátkem masa na tváři. Po chvíli jsem šla stejně spát, jak jsem byla unavená.
Ráno mě táta vzbudil okolo šesté. Oblíkla jsem se a šla se nasnídat. Z tréninku mě bolela nejen tvář, ale celé tělo. Táta mě obdivoval, že si nestěžuju na žádnou bolest, i když věděl, jak mě bolí tělo. Po snídani jsme šli zase trénovat. Dnešní trénink byl stejný jako včera, ale než jsme začali trénovat pořádně, museli jsme rozhýbat naše stuhlá těla. Oběd nám zase přinesla Renjiho máma. Ale dnešní trénink končil už v půl páté.
U táty doma jsem se rychle převlíkla, vzala si tašku do školy, rozloučila jsem se s tátou a šla jsem domů. Doma mě máma přivítala se slovy co se mi to stalo a s kým jsem se to porvala. Když jsem jí vysvětlila, že to mám z fotbalu, tak nakonec tomu uvěřila. Řekla jsem,
že nemám hlad a nechci být rušena. V pokojíku jsem šla k počítači a šla dělat referát, ale nedokázala jsem se na něj soustředit. Později mi přišla smska od Hisagiho jestli mu dát icq, že si pokecáme. Tak jsme nejdřív si povídali o referátu a nějak jsme si navzájem pomohli a do hodiny byl referát hotovej. Pak jsme si do půlnoci povídali o tom, co jsme se dověděli. Pak jsme se rozloučili a šli spát. Ráno jsme museli oba vstávat do školy.
